Homoiotermní živočichové

Udržují přibližně stálou teplotu těla. Je to tedy většina endotermních živočichů a ektotermní živočichové žijící v prostředí se stálou hodnotou teplot. Příkladem jsou mořské mělčiny pod arktickým a antarktickým ledem, oblasti hluboko v moři, mnoho jeskyní, mikroprostředí v podzemní vodě.

Poikilotermní živočichové

Tolerují změny teploty svého těla. Jedná se o ektotermní živočichy žijící v obecně teplotně nestálém prostředí s teplotou těla kolísající podle teploty okolí, nebo o malé endotermní živočichy (tedy s nízkou tepelnou kapacitou) žijící v teplých oblastech a získávající teplo současně  z metabolismu i prostředí a tolerující přechodné snížení teploty, nebo např. heterotermní ptáky využívající v nepříznivých podmínkách torpor.

Heterotermie
Představuje následující formy přechodu mezi poikilotermií  a homoiotermií:

Parciální (temporální) endotermie

Vyskytuje se u velmi malých ptáků a savců (kolibříci, malí hlodavci, a další), u nichž je vysoká metabolická rychlost ztlumena sezónně nebo dokonce každou noc. Tím dochází k redukci energetických výdajů v chladných podmínkách při nedostatku potravy či vody. Při značném poklesu tělní teploty se může objevit dočasná strnulost.

Rypouši lysí obývající jižní Afriku a zlatokrti žijící v jednoduchých úkrytech vypadají často zcela strnulí a fungují spíše jako ektotermové pravděpodobně proto, že kdyby se pokoušeli nepřetržitě zvyšovat a regulovat tělesnou teplotu, mohou snadno ztratit příliš mnoho tepla kondukcí se stěnami úkrytu.

Fakultativní endotermie (temporální heterotemie)

Týká se některých ektotermních živočichů. Ty pokud potřebují být aktivní v nízkých teplotách, mohou v některých částech svých těl spustit endotermický systém generace tepla.

Klasickým případem jsou čmeláci, kteří jsou v podstatě ektotermové, ale mají značnou možnost zvýšit rychlost svého metabolismu. Většina druhů včel a řada dalších hmyzích druhů má tuto schopnost.

Regionální endotermie

Objevuje se u různých ryb a některých plazů. Umožňuje, aby lokalizované oblasti svalstva fungovaly ve vyšších teplotách než zbývající části těla. Tím umožňují rychlejší nebo trvalé pohybové aktivity nebo udržování smyslových schopností v chladných oblastech.

Samice krajty využívá schopnost tvorby tepla kontrakcemi velkých svalů. V čase inkubace vajec udržuje téměř stálou teplotu těla.

Regionální heterotermie

Vyskytuje se u ptáků a savců žijících v chladných prostředích, kde je obvyklé, že končetiny těchto živočichů jsou chladnější než jádra jejich těl.

Tento jev je obvyklým výsledkem kardiovaskulárního přizpůsobení, které slouží k redukci ztrát tepla. Tento efekt  je často popisován také jako přepážkový výměník tepla. Tepny (artérie) přenášející krev ke končetinám jsou ve styku s cévami, kterými se krev vrací k tělnímu jádru. V chladném prostředí teplo z arteriální krve přechází do žilní krve, navracející se k tělu, namísto jeho ztráty v prostředí.

Literatura:
[1] Randall D., Burggren W., French K.: Eckert Animal Physiology: Mechanismus and Adaptations , W. H. Freeman and Company, New York, 5. vydání, 2002.
[2] Withers P. C.: Comparative Animal Physiology, International Edition, 1992