Zdálo by se přirozené, že musíme vidět oblohu v podobě polokoule se středem v našem oku. Ve skutečnosti tomu tak není, neboť ji vidíme vždy jakoby ve svislém směru zploštělou. Důvodů, proč vidíme oblohu zploštělou do tvaru kulového vrchlíku, je mnoho. Jedním z nich je i skutečnost, že poblíž obzoru máme možnost úhlovou velikost nebeských objektů porovnávat s pozemskými cíli, kdežto nad sebou nikoli. Dále se může uplatnit propustnost vzduchu, která je u obzoru nejmenší, a proto se předměty u obzoru zdají vzdálenější, neboť je vidíme méně ostře.

Obr. 1.3.1 Zdánlivý tvar oblohy [4].

Mírou pro zdánlivé zploštění oblohy je poměr |PZ´|:|PA´| (obr.1.3.1) vzdálenosti zenitu Z´ ke vzdálenosti obzoru (horizontu) A´ od pozorovatele P. Není však snadné odhadnout tento poměr, vhodnější mírou je tzv. půlící úhel. Dostaneme jej takto: pozorovatel pozoruje myšlený oblouk Z´A´ na obloze a odhadem určí střed T tohoto oblouku. Výškový úhel a půlícího bodu T je hledaný úhel. Kdyby se jevila obloha ve tvaru polokoule, byl by tento úhel roven 45o, ve skutečnosti tento úhel vychází menší.


Skutečná
výška (o)		 Zdánlivá
výška (o)		 Rozdíl
(o)
5 13,3  
10 24,7 11,4
15 34,1 9,4
20 42,2 8,1
25 48,9 6,7
30 54,6 5,7
35 59,5 4,9
40 63,7 4,2
35 67,4 3,7
50 70,7 3,3
55 73,7 3
60 76,4 2,7
65 78,9 2,5
70 81,3 2,4
75 83,6 2,3
80 85,8 2,2
85 87,9 2,1
Tab. 1.3.1 Pozorování oblouků na obloze pro a = 22o [29]

Následkem zdánlivého zploštění oblohy odhadujeme chybně výšky bodů pozorovaných na obloze.Pozorování ukazují, že se stupeň zploštění oblohy mění. Za různých podmínek může úhel a nabýt různých hodnot. Např. je-li

  1. obloha bezmračná ve dne a = 22o – 34o;

  2. obloha pokrytá mraky ve dne a = 20o – 30o

  3. obloha v noci při svitu Měsíce a = 26o – 37o

  4. obloha v noci bez svitu Měsíce a = 30o – 40o.

Pozorované hodnoty pro a = 22o jsou uvedeny v tab. 1.3.1.

Z ní je vidět, že stejné oblouky budeme přeceňovat ve výškách do 35o a nedoceňovat při větších výškách. V blízkosti horizontu budeme oblouk 5o až dvakrát přeceňovat, zatímco v blízkosti zenitu jej budeme dvakrát podceňovat.

S tím je spojená celá řada jevů. Pozorujeme-li například Slunce a Měsíc, zdají se nám jejich úhlové rozměry větší než ve skutečnosti jsou, když se nacházejí poblíž horizontu. Nacházejí- li se ale ve výškách větších než 35o, zdají se nám jejich úhlové rozměry naopak menší.

Sluneční disk, který má konstantní úhlový průměr dS (obr.1.3.1),se v různých výškách nad obzorem jeví různě veliký při projekci (dS',dS") na zdánlivý tvar oblohy (tzv. zdánlivá nebeská klenba). Proto se nám Slunce a Měsíc při východu a západu zdají 4 až 5krát větší než ve výšce kolem 60o. Ze stejné příčiny se nám zdá, že oblaka nacházející se blíže horizontu musí vždy zabírat větší část oblohy, než je tomu ve skutečnosti. Předměty zvedající se nad čarou horizontu (např. hory, věže a podobně ) většinou dosti značně výškově zveličujeme.

Např. i šířka duhy se mění velmi nápadně. U obzoru dochází k jejímu zdánlivému rozšíření, s rostoucí výškou nad obzorem se duha zužuje. Také zdánlivé výšky bodových zdrojů (hvězd) a jejich vzájemné vzdálenosti jsou tímto jevem ovlivněny. Například hvězda H (obr.1.3.1) nacházející se ve výšce 45o nad obzorem se pozorovateli zdá mnohem blíže zenitu než k rovině obzoru.

Protože je zdánlivá nebeská klenba pro pozorovatele bez měřicích přístrojů projekční plochou i pro tělesa, která se po obloze pohybují, zdá se nám, že tato tělesa při přibližování k obzoru zvětšují svou úhlovou rychlost.

To vše musíme mít na zřeteli, jestliže zrakově hodnotíme rozměry jevů pozorovaných na obloze.

Byly činěny pokusy využívající různých metod k přesnému určení zdánlivého tvaru oblohy. Jejich účelem bylo rozhodnutí, zda má obloha tvar kulového vrchlíku nebo je částí elipsoidu. Výsledky jsou však různé nejen u různých pozorovatelů, ale též za různých podmínek, takže nelze s jistotou usuzovat na určitý tvar.

Zpracováno na základě literatury [4], [6], [29].

Zpět